20) Válka světů
20) Válka světů
Publikace originálu: Povídky z jíné dimenze
Rok vydání originálu: 2011
Žánr: sci-fi
Originální ilustrace: --
Ilustrátor: --
Vizuál: --
Soundtrack: --
Audio kniha: --
Název v angličtině: War of the worlds
Anglický překlad (Anglická verze): --
Komentář autora:
Text povídky (ukázka):
20) Válka světů
„Kdo by tenkrát tušil, že tak nevýznamná a malá planeta bude na začátku celého galaktického konfliktu. Objevili jsme ji až v okrajových částech vesmíru a neměla prakticky žádného valného významu. Žili na ní životní formy fyzicky velice podobné nám. Stejně jako my to byli lidé, tedy druhově, avšak po mentální stránce byli teprve na začátku svého vývoje.“
„Viděli jsem je na projekcích ve škole, dědo. Jsou to lidé jako my, ale vzrůstem byli menší,“ skočilo Elmorovi do řeči jedno z vnoučat – malý blonďatý chlapec, který vypadal skoro jako andílek.
„Neruš dědu, když vypráví,“ strčila do něj loktem copatá holčička sedící vedle.
„Děda říkal, že když nás bude něco zajímat, můžeme ho přerušit a klidně se ho zeptat,“ vyplázlo jazyk první vnouče a nemilosrdně vrátilo sousedce šťouchanec.
Elmor Rundsvelt přešel jejich krátkou roztržku s nadhledem starého muže a člověka, který vychoval mnoho dětí a pokračoval: „Obyvatelé té malé planety byli v průměru menšího vzrůstu, než jsme my, to je pravda.“
Malý blonďáček pohlédl na svou sousedkyni s výrazem: „Vidíš, měl jsem pravdu!“
Copatá vnučka mu vrátila úšklebek a telepaticky mu sdělila: „To víme všichni, tak nemusíš zdržovat dědu, když vypráví!“
Elmor Rundsvelt náhle a nečekaně dvakrát hlasitě zatleskal: „Děti, nepoužívejte telepatii! Víte, co jsme si řekli. Je důležité mluvit a komunikovat mezi sebou nahlas, i když telepatie je samozřejmě daleko jednodušší a rychlejší. Když bychom spolu nemluvili, brzy bychom ztratili něco, co patří k naší přirozenosti.“
Jedenadvacet vnoučat zakývalo souhlasně hlavami a pohlédli káravě na copatou holčičku. Ta se zatvářila nešťastně a řekla: „Promiň, dědo. Vím, že když jsem u tebe na návštěvě, máme mluvit a nepoužívat telepatii.“
„V pořádku, Alessandro. Ale ať už se to neopakuje,“ zvedl varovně prst starý muž a vzápětí se zarazil. „Kde jsem skončil, děcka? Teď jste mi přetrhly nit...“
„Že na té planetě, co jsme objevili žili lidé, ale menší než my,“ napovědělo hlasitě jedno z vnoučat.
„Ano, pravda. Jak jsem říkal, ta planeta se jmenovala Země a byla, stejně jako její obyvatelstvo, naprosto nevýznamná z hlediska duchovního vývoje a přínosu pro celý vesmír. Byla ještě na samém počátku své existence a přesto si lidé, kteří na ní žili mysleli, že oni jsou ti nejdokonalejší tvorové, nad které není…