13) 48 hodin

13) 48 hodin

Publikace originálu: Povídky z jíné dimenze
Rok vydání originálu: 2011

Žánr: sci-fi
 

Originální ilustrace: --


Ilustrátor: --


Vizuál: --
Soundtrack: --
Audio kniha: --

Název v angličtině: --
Anglický překlad (Anglická verze): --

Komentář autora: 

 

Text povídky (ukázka): 

13) 48 hodin
 

     "Těžko říct, podle jakýho klíče člověka složí. Podívejte, za deset minut se může udělat šoufl mně a za 48 hodin jdu do kopru. Může se mi to stát zítra, za měsíc, za deset let anebo taky nikdy a dožiju si ten svůj život v klidu. S tímhle vědomím jsme se naučili žít. HS3BN zabíjí zhruba deset lidí ze sta, takže šanci máme slušnou. Nikdo ale nepanikaří, když virus napadne někoho z jeho blízkých nebo snad jeho samotnýho. Bereme to jako osud, co jiného nám zbývá? Pamatujte si, Arthure, že všechno je jen otázka náhledu. Podívejte se na sebe. Máte posledních pár hodin života. To je daná věc. S tím nic nehne. Co uděláte? Jak je strávíte? To je to podstatný, všechno ostatní už je daný. Soudce už rozdal karty!“
     „Co udělám,“ řekl jsem si napůl pro sebe a pak se obrátil na Bradleyho: „Co bych měl udělat, když mám před sebou už jen dva dny života?“
     „To je přeci na vás, Arthure,“ zazubil se na mě.
     „A co takhle lidé tady u vás dělají, když se dozví diagnózu?“
     „Je to různé. Člověk od člověka reaguje jinak. Někdo se snaží obklopit rodinou, jiný je zase radši sám, někdo se opije,  ale většinou to nedramatizujeme. Žijeme v neustálém ohrožení virem, takže se smrtí počítá každý a je na ní v podstatě připravený.“
     „Víte, co mně napadlo, Bradley?“
     „To nevím, copak?“
     “Tady, na vaší planetě žijí lidé stejně jako na Zemi, ale jste jiní. Uvažování máte jiné. Na Zemi by se lidé, kteří by se dozvěděli, že mají na kahánku, snažili ještě něco udělat. Něco tu zanechat nebo rychle napravit, to, co zanedbali. Říct někomu to, co by jinak neřekli, udělat prostě věci, na které by jinak neměli odvahu.“
     „No vidíte, Arthure. Všechno je jen otázka náhledu. Lidé  u vás by udělali některé věci, až ve chvíli, kdy se dozví, že tady za pár hodin nebudou. Proč nemají odvahu udělat to hned, jakmile je to napadne?“
     „Strach nám brání dělat věci spontánně. Na Zemi se lidé hodně bojí.“
     „Bojíte se? A čeho proboha?“
     „Hodně se bojíme jeden druhého.“
     „Jeden druhého říkáte, Arthure? Zajímavé. Víte proč u nás lidé, kteří dostanou HS3BN nezačnou na poslední chvíli tvořit hodnoty a říkat honem lidem do očí, co si myslí? Protože to dělají po celý svůj život. My tady žijeme každý den jakoby byl náš poslední, protože každou chvíli nás může Soudce dostat. Proto jsme jiná společnost než je ta vaše, ale jak vidíte, všechno je opravdu jen otázka náhledu. Kdokoliv, kdekoliv ve vesmíru, by měl žít každý den jakoby zítřek už nebyl, protože kdo má jistotu, že se zítra ráno vzbudí?“
     „Na tom něco je, Bradley, ale ruku na srdce - uvažovali byste takhle, když by vás Soudce neohrožoval každým vaším nádechem?“
     „Asi ne, Arthure. Asi ne. Možná bychom byli stejní jako vy na Zemi a báli se jeden druhého. Takhle máme respekt před HS3BN a to nám dává nadhled nad životem.“
     Oba jsme se na chvíli pohroužili do vlastních myšlenek. Nevím, o čem uvažoval Bradley, ale já začal chápat to, že bědovat a hořekovat nad tím, že se za několik málo hodin stanu obětí Soudce je zbytečně promarněný čas. Dokonce mi došlo, že Bradley je v podstatě na stejné lodi jako já. Pokud bude mít smůlu, může jít do kopru, abych použil jeho slova, třeba den, týden nebo měsíc po mě. Tady nebyl důvod ztrácet čas negativními myšlenkami, spíše jsem se snažil zamyslel nad tím, jak co nejefektivněji využít poslední chvilky života, které byly ještě přede mnou.
     „Tak jak strávíte ten poslední čas, který vám Bůh vyměřil?“ vyrušil mne z přemítání Bradley otázkou, která téměř kopírovala moje myšlenky.

 

TOPlist