2) Noční hlídka

02) Noční hlídka

 

Publikace originálu: Povídky z jíné dimenze
Rok vydání originálu: 2011

Žánr: sci-fi
 

Originální ilustrace: ANO

Ilustrátor: Erik Codl


Vizuál: Ne

 

Soundtrack: Ne

Audio kniha: Ne

Název v angličtině: Ne
Anglický překlad (Anglická verze): Ne

Komentář autora: "Jedna z mých povídek, které si vážím velice. Vyjádřil jsem do ní marnost nad hloupostí a primitivností lidské rasy, která ač se hodlebá vyspělostí, ve své podstatě, z hlediska obecného pojetí vyspělosti civilizací ve vesmíru je opravdu zaostalá a funguje na bázi obranně agresivních, primitivních (rozuměj zvířecích) pudů. Nechci ale být v tomto komentáři zbytečně negativní. Vše se zlepšuje a ač spějeme k zániku, přesto jistá míra kultivace společnosti zde je. Vidím tedy naději. O tom, ale v jiných povídkách..." 

 

Text povídky: (ukázka)


    Noční hlídka  

     John Baker a Rusty Low byli snad ti dva nejlínější vojáci v jednotce. Snad právě proto je dával seržant na hlídku společně. Oba byli ostudou armády, ale protože sloužili v malé vojenské posádce, která měla za úkol střežit nevýznamný strategický bod v nehostinné pustině, bylo to vlastně jedno. Na stovky kilometrů kolem vojenského tábora nebylo živáčka a zásobovací vrtulník s potravinami a materiálem tady přistával jen jednou do měsíce. Přeřazovali sem vojáky za trest a za porušení kázně. Zbytečnější jednotku, než byla tahle, už armáda neměla. A ze všech těch dvaceti zkrachovanců, kteří zde sloužili, byli Baker a Low největší flákači.
     John Baker byl na vojáka poměrně obtloustlý běloch s věčně zpoceným čelem. Jeho největším zájmem bylo jak a kde co sehnat k jídlu, protože měl věčně hlad a porce jídla, které fasoval ve vojenské jídelně mu zdaleka nestačily. Zbytek volného času nejraději prospal.
     Rusty Low byl obrovský černoch s mohutnou, dobře vypracovanou postavou a ostrými rysy v obličeji. Lowa často viděli vojáci jak cvičí s činkami, které si vyrobil ze starého železa z vyřazené bojové techniky. V tom líný nebyl, ale pokud měl udělat něco pro jednotku nebo pro ostatní, nadělal kolem toho spoustu řečí. Byl to sobec a flink; přesto měl u jednotky díky své velké postavě, slušný respekt.
     Oba vojáci měli právě noční hlídku. Střežili heliport, na kterém přistával vrtulník a který byl vzdálený dobře půldruhého kilometru od vojenského tábora.
     „Bakere, nespi!“ šťouchl loktem Rusty Low do bělocha.
     „Co je, Rusty? O co jde? Tady v tý pustině se něčeho bojíš? Čekáš snad, že nás někdo napadne a bude se chtít zmocnit tohodle heliportu?“ zasmál se a ukázal na uválcovanou plochu před sebou.
     „To ne, ale chlapi v táboře říkali, že možná dneska v noci přijde náš seržant na kontrolu. Je prej nějaká bojová pohotovost hlášená z hlavního štábu nebo tak něco, tak radši nechrápej.“
     „Náš seržant? Ten se jim na to může vykašlat. Přeřadili ho sem, protože chodil za dcerou nějakýho vysloužilýho majora. A bylo to už docela vážný. Majorovi se to moc nelíbilo. Měl dost známejch na vysokejch místech na to, aby odklidil nápadníka z cesty a šoupnul ho sem do tý pustiny. Seržant má kariéru v řiti.“
     „Seržant je vostrej. Nechci s nim mít problémy. Bere to rozumně. Když to nebudem extra flákat, dá nám pokoj a pak - vážně se asi něco děje. U nás v táboře byl u radiostanice celej den docela šrumec. Radisti měli napilno. Asi se něco chystá.“
    „Myslíš válka?“
     „To snad ne, proboha,“ pokřižoval se Rusty. „Snad jen nějaký cvičení nebo tak, ale radši nechrápej, Bakere!“
     John Baker si sundal maskovací plátěnou čepici a otřel si zpocené čelo. Oba chvíli mlčeli a poslouchali, jak cvrči hrají do nočního ticha svůj nekonečný koncert. Po chvíli se Baker nesměle ozval: „Rusty?“
     „No co je, Bakere?“
     „Myslíš, že může začít válka? V týhle době? Když máme atomovky?“
     „Já nevím. Snad ne.“
     „Ty věříš v Boha, viď?“
     „Jo, věřím. V Boha věřil můj táta, děda a celý generace mejch předků. Víra v Boha jim pomohla přežít otroctví na plantážích a bezpráví, který jste jim vy bílí způsobili.“
     Baker dělal jakoby kritku mířenou na rasistické chování bělochů neslyšel. A možná ji opravdu nevnímal, protože se zahleděl do tmy a zamyšleně řekl: „Bůh by už žádnou další válku nedopustil, viď?“
     „Chlape, to já nevím. Máme jen to, co si zasloužíme. Jestli si zasloužíme válku, tak klidně bude.“
     Baker polknul naprázdno a nepřestal se dívat kamsi do dálky.
     „Víš, já mám rodinu na středozápadě. Mámu, tátu a dvě ségry. Ty už maj rodiny a děti. První atomovku by prej shodili přímo tam, protože tam by toho nejvíc zničila.“
     „Bakere, když by nám sem šoupli atomovku, bylo by jedno kam. My bysme vypustili ty naše, za chvíli by přiletěly další a na povrchu Země už by se nedalo žít.“
     „To přece rozumnej člověk nemůže dopustit.“
     „Rozumnej člověk ne, ale člověk jako takovej – klidně.“

    ______________________________________________________________________________________________________________________________________________

TOPlist