Ukázky z povídek: 1-10

 
1) Temná planeta 

 

     Došli jsme až k havarovanému vraku a všechno se zdálo být v pořádku. Všude byl klid a ticho. To je ono! To ticho mne deptalo. Tady se nepohnul vzduch, žádný vítr, žádné zvuky, prostě nic. Naprosté a výstavní ticho - a do toho ten všudypřítomný proklatý kouř.
     „Chlapi, ticho jako v hrobě, co?“ zavtipkoval Harry a vystihl tak přesně to, o čem jsem zrovna přemýšlel.
     „Kdo půjde do vraku první? Nehlaste se všichni...“ houkl někdo z chlapů do mikrofonu.
     Věděl jsem, že to bude zase na mně, ale vůbec se mi do toho nechtělo. Tady nešlo o odvahu. Té jsem měl dost na rozdávání. Šlo o vnitřní pocit, intuici; a ta mi říkala, abych se držel zpátky. A já na svojí intuici dám. Možná i proto jsem pořád ještě naživu, i po tolika odlétaných misích.
     „Já se tam mrknu.“ Byl to John III., kdo promluvil.
     Od něj bych to nečekal. Přece jenom byl manipulační technik, žádný ranař, spíše výkonná síla. Z bojů a průzkumu neměl tolik zkušeností. Byli tu daleko ostřejší chlapi, mariňáci a lidi ze speciálních jednotek. Od těch se dalo čekat, že půjdou na průzkum první... jenže možná i oni cítili, že tady to bude velkej průšvih.
     Sledovali jsme s napětím, jak John III. došel až těsně k vraku a zalomcoval s dveřmi od nákladového prostoru. Dveře se uvolnily a s rachotem bouchly o zem. Zvedla se vlna prachu a téměř kompletně Johna zahalila. Viditelnost byla velmi špatná, i díky štiplavému kouři kolem, a tak jsem řekl do sluchátek: „Johne, je to OK?“
     „Dobrý. Vyvrátil jsem dveře a vidím do vraku. Všechno v pořádku. Vstupuju dovnitř.“
     John III. zmizel v trupu vesmírné lodi a nikdo napětím skoro ani nedýchal. Uběhly dobře dvě tři minuty a John III. se neozýval. Nikdo zatím neměl odvahu vybídnout ho k nějaké slovní reakci.
     „Tak tomuhle neuvěříte, pánové. Pojďte sem a honem rychle!“ ozvalo se najednou ve sluchátkách a většina chlapů okamžitě vyrazila za Johnem III. Já si dal trochu načas, abych nebyl mezi prvními. Nebyla to zbabělost. Jen intuice mi radila nespěchat.
     Vstoupil jsme do vraku. Přede mnou se objevily poměrně stísněné prostory nákladového prostoru. Byl členěný na přepážky a mezi nimi se procházelo úzkými průlezy. Protáhl jsem se skrz několik průlezů a spatřil před sebou Johna III. a ostatní chlapy, jak se sklání nad nějakou bednou. Nikdo nemluvil. Dobře jsem neviděl, co je v bedně, a tak jsem někoho před sebou odstrčil.
     To, co jsem spatřil, mi vyrazilo dech. Pochopil jsem, proč nikdo nezaklel ani nic neříkal. K tomu nebylo co dodávat, akorát se vám stáhlo hrdlo a nemohli jste polykat. Za chvíli bude na planetě pěkně horko, protože v bedně byly drogy. Bylo jich tolik, že za výdělek z jejich prodeje byste si koupili celou planetu.
     „Sakra, to ne,“ ulevil si někdo z chlapů a praštil vzteky pěstí do přepážky.
     Tohle bylo špatné. Velmi špatné. Koukal jsem nevěřícně do bedny na úhledně srovnané balíčky, ve kterých byla zabalená  droga, které se říkalo „Dokonalé štěstí.“ Nejoblíbenější oblbovadlo ve vesmíru. Dávala člověku sílu, energii a vitalitu. Pocit dokonalého štěstí a sounáležitosti s vesmírem. Kdysi jsem ji zkusil a bylo to fajn, ale jen silná povaha nesáhne po další dávce. Droga je silně návyková už po prvním požití.  Já měl to štěstí, že jsme pak letěli na misi a tam droga prostě nebyla k mání. Prošel jsem si čtrnáctidenním peklem, kdy jsem drogu moc chtěl, ale nebyla zkrátka k dispozici. Zvládl jsem absťák a už bych si ten sajrajt nikdy nevzal. Šlo o obyčejnou pilulku, kterou jste mohli vycucat nebo zapít. Měla docela příjemně nasládlou chuť. A takových pilulek tady byla celá bedna. To byl průšvih, protože ten, kdo drogy převážel po vesmíru, se jich jen tak nevzdá. Výroba „Dokonalého štěstí“ je totiž poměrně složitá a nákladná. Různé mafie, které pašují drogy po nekonečných dálavách vesmíru proto opatřovaly bedny s kontrabandem velice silným signálním vysílačem, aby měly přehled, kde se jejich majetek právě nachází. Bylo to pro případ havárie pašerácké lodi nebo proto, aby náhodou piloty nenapadlo změnit kurz či si kontraband někam ulít.
     Distribuce drog byla obecně v celém vesmíru velice tvrdě trestána, na mnoha planetách dokonce okamžitou smrtí, takže pašeráci se s tím při případném střetu, vůbec nepárali. Šlo jim doslova o život a o život teď šlo i nám, protože signální vysílač už dávno informoval své majitele, že pašerácká loď havarovala a tvrdí chlapi od pašeráků už jsou na cestě sem, vyzvednout si svoje drogy. A bude horko. Hodně horko.
     „Sakra, to tu budem stát a čumět?“ zařval jsem do mikrofonu. „ Každej ví o co jde, takže teď jde o vteřiny. Co posádka?“
     „Jsou tu dva piloti vepředu, v řídící kabině. Oba mrtví,“ nahlásil John III.
     „OK. Tak teda berem bednu, všechno ostatní tu necháme a padáme!“ vydal jsem jasný rozkaz.
     „Počkej, zbláznil ses? Když vezmem bednu, pašeráci po nás půjdou. Radši vypadneme pryč, necháme jim tu drogy, oni si je vyzvednou a dají nám pokoj,“ snažil se mne zastavit jeden z chlapů.
     „Ani nápad, hochu,“ otočil jsem se na něj chytil ho pevně za rameno. „Ty drogy bereme s sebou. Tady je toho tolik, že když tohle rozdistribujou po vesmíru, udělá to trosky z mnoha tvorů a to já nepřipustím, když mám možnost ten sajrajt zničit!“
     „Budeš si hrát na hrdinu a zachránce a nás to bude stát život,“ zalamentoval do mikrofonu kdosi.
     „Kdo mi pomůže s tou bednou do Drobečka?“ řekl jsem bez nejmenší známky emocí a ignoroval tak poslední poznámku.
     „Já,“ přihlásil se John III, popadl bednu v jednom rohu, já v druhém, ještě se přidali další dva chlapy a rychle jsme ji vynesli z vraku lodi.
     Děkoval jsem Bohu za špatnou viditelnost, kterou způsoboval štiplavý kouř,  protože jestli už tady někde pašeráci krouží, nespaří nás tak snadno.
     Doběhli jsme k Drobečkovi a položili bednu před vstup do nákladového prostoru. Přepnul jsem vysílací frekvenci na komunikaci s řidičem a zahlásil: „Kámo, nechrápej tam a koukej otvírat Drobečka. Neseme si dárek a dost spěcháme!“
     Řidič cosi zamručel a vrata nákladového prostoru se začala otevírat. Naložili jsme rychle bednu, naskákali do Drobečka a ten okamžitě vyrazil směrem k našemu mateřskému vesmírnému plavidlu.
     „Ufff, zatím to jde dobře,“ odfoukl si Harry, když už jsme všichni seděli pevně připoutáni v křeslech v útrobách nákladového modulu.
     „Jen se neraduj, ještě zdaleka není konec. Zajímalo by mně, kde teď mafióso-boys asi jsou. Odhadoval bych to, že už krouží na oběžné dráze a sestupují na planetu. Jelikož máme vysílač v bedně, za chvíli je po nás,“ zahořekoval záchranář, který hýřil pesimismem i v pašerácké lodi. Byl to Rusley Weid. Osobně jsem ho moc neznal, ale věděl jsem jedno - jaký kdo je se ukáže na misi, při extremních situacích. Teď to vypadalo, že Rusley Weid nemá daleko k totálnámu psychickému kolapsu.
     „Drž hubu,“ uzemnil ho Harry.
     Byl jsem rád, že to udělal. Když jde do tuhýho, to poslední co potřebujete, je chlap, co si nadělá do kalhot a začne pesimismem podrývat morálku posádky.
     „Chlapi, problém. Skenery mi hlásí malou průzkumnou loď asi 20 kilometrů nedaleko od nás,“ zahlásil náhle do interkomu řidič Drobečka.
     Už věděl, jaký dárek jsme mu přinesli do nákladového modulu, ale choval se jako pravý záchranář. „Co uděláme? Mám zastavit, aby nás nemohli lokalizovat? V takové malé průzkumné lodi nemohou mít tak silné skenery jako máme my v Drobečkovi. Určitě nás ještě nevidí.“
     „To by bylo k ničemu. Jdou po signálu, který vysílá signální vysílač v bedně s drogami.“
     „Proč ten zatracenej signální vysílač nezničíme, sakra?“ začal opět ztrácet nervy Rusley Weid.
     „Protože je to organický signální vysílač. Jde o malinkaté mikroby, které jsou přimíchány přímo do některejch pilulek „Dokonalého štěstí.“ Mikroby jsou pro člověka neškodný a až zákazník polkne svoji dávku, v klidu stráví, ale do tý doby budou majitelé vědět, kde se kontraband nachází. Takže žádnou paniku, Weide. Tak jako tak se v tom vezem,“ snažil se vysvětlit situaci Harry.
     „Tak proč se s tou bednou ksakru taháme? Měli jsme ji nechat ve vraku a byl by klid!“
     „Protože je to naše práce. Od toho tu jsme. Nemusíš s náma příště letět, jestli se ti to nelíbí,“ usadil Weida John III.
     Rusley Weid zmlkl a začal si nervózně pohrávat s páskem u svého skafandru. Byl evidentně psychicky mimo.
     „Pánové, je to špatný, pašeráci v průzkumné lodi nás zmerčili. Teď si budem hrát na kočku a na myš. Připoutejte se a držte se,“ zahlásil řidič s klidem a všichni jsme pocítili jak s sebou Drobeček silně trhnul a začal nabírat na rychlosti.
     „Třeba to nejsou pašeráci. Třeba to je jiná záchranná mise,“ zkusil nám dát naději jeden z méně zkušených chlapů.
     Odpovědí mu bylo zasmání všech, kteří už leccos zažili a teď se připravovali na nejhorší.
     „Buď v klidu hochu. Oni si nerozstřílí kontraband za několik set miliónů, zatím jsme v pohodě,“ snažil jsem se nováčka uklidnit.
     A bylo to tak. Malá průzkumná loď se nad nás zavěsila a doprovázela nás jako věrná společnice.
     „Divný, už by jsme měli být v dosahu signálu pro komunikaci s naším mateřským plavidlem. Zatím se nikdo nehlásí,“ informoval nás řidič.
     Přijali jsme tuhle negativná zprávu vesměs v klidu. Různé komunikační výpadky a komunikační stíny na planetách nebyly zase nic tak mimořádného. Jenže, jak se později ukázalo, tady nešlo o komunikační výpadek. Bylo to daleko horší.
     „Jsme v pytli, vážení. To je konec,“ zahlásil suše řidič Drobečka.
     Celá posádka napjatě čekala, čím svoje prohlášení doplní.
     „Bud´te rádi, že to nevidíte. Z našeho mateřskýho plavidla jsou jen trosky. Kluci bojovali statečně. Nedokážu si představit, s čím pašeráci přiletěli, když naše kluky dokázali vyřídit.“
     Na řidičových slovech bylo hodně pravdy. Naše mateřské plavidlo bylo velice silně ozbrojeno a disponovalo zbraněmi nejmodernějšího kalibru. Museli přiletět snad s celou flotilou vesmírných bojových lodí anebo přímo s vesmírným Křižníkem, jinak jsem si to nedokázal vysvětlit.
     Křižníky byly masivně pancéřované a až po střechu vyzbrojené monstrózní vesmírné lodě, které přitom dokázaly vyvinout obrovskou rychlost. Byly přímo stvořeny k boji a byly téměř neporazitelné. S jejich palebnou silou a přesností jste z oběžné dráhy mohli zasáhnout vozidlo, zničit město nebo celou planetu. Háček byl v tom, že byly nesmírně drahé a nemohl si je dovolit jen tak někdo. Bylo obecným pravidlem, že civilizace, která vlastnila více jak jeden Křižník, se považovala za velice movitou a dobře prosperující... jenže movité byly i vesmírné pašerácké gangy.
     „Co teď?“ zeptal se řidič a vyjádřil tak myšlenku většiny posádky.
     Situace byla kritická. Drobeček neuměl létat vesmírem, byl to průzkumný modul, určený pro pojíždění po planetách. Neměli jsme tedy jak se vrátit domů a to bylo zlé, nicméně špatných zpráv bylo daleko více. Kyslíku jsme totiž také neměli mnoho; o zásobě potravin a vody ani nemluvě.
     „Tušil jsem, že tahle mise bude průšvih,“ pomyslel jsem si a začal přemýšlet, jak z té kaše ven. Karty jsme měli hodně špatné. Možností na výběr bylo poskrovnu. Drželi jsme v ruce jen jedno jediné eso - a tím byla bedna plná drog.



 

Soundtrack k povídce:
Temná planeta  (3:02 minut)

TOPlist