Povídka13-15


13) 48 hodin
 

     "Těžko říct, podle jakýho klíče člověka složí. Podívejte, za deset minut se může udělat šoufl mně a za 48 hodin jdu do kopru. Může se mi to stát zítra, za měsíc, za deset let anebo taky nikdy a dožiju si ten svůj život v klidu. S tímhle vědomím jsme se naučili žít. HS3BN zabíjí zhruba deset lidí ze sta, takže šanci máme slušnou. Nikdo ale nepanikaří, když virus napadne někoho z jeho blízkých nebo snad jeho samotnýho. Bereme to jako osud, co jiného nám zbývá? Pamatujte si, Arthure, že všechno je jen otázka náhledu. Podívejte se na sebe. Máte posledních pár hodin života. To je daná věc. S tím nic nehne. Co uděláte? Jak je strávíte? To je to podstatný, všechno ostatní už je daný. Soudce už rozdal karty!“
     „Co udělám,“ řekl jsem si napůl pro sebe a pak se obrátil na Bradleyho: „Co bych měl udělat, když mám před sebou už jen dva dny života?“
     „To je přeci na vás, Arthure,“ zazubil se na mě.
     „A co takhle lidé tady u vás dělají, když se dozví diagnózu?“
     „Je to různé. Člověk od člověka reaguje jinak. Někdo se snaží obklopit rodinou, jiný je zase radši sám, někdo se opije,  ale většinou to nedramatizujeme. Žijeme v neustálém ohrožení virem, takže se smrtí počítá každý a je na ní v podstatě připravený.“
     „Víte, co mně napadlo, Bradley?“
     „To nevím, copak?“
     “Tady, na vaší planetě žijí lidé stejně jako na Zemi, ale jste jiní. Uvažování máte jiné. Na Zemi by se lidé, kteří by se dozvěděli, že mají na kahánku, snažili ještě něco udělat. Něco tu zanechat nebo rychle napravit, to, co zanedbali. Říct někomu to, co by jinak neřekli, udělat prostě věci, na které by jinak neměli odvahu.“
     „No vidíte, Arthure. Všechno je jen otázka náhledu. Lidé  u vás by udělali některé věci, až ve chvíli, kdy se dozví, že tady za pár hodin nebudou. Proč nemají odvahu udělat to hned, jakmile je to napadne?“
     „Strach nám brání dělat věci spontánně. Na Zemi se lidé hodně bojí.“
     „Bojíte se? A čeho proboha?“
     „Hodně se bojíme jeden druhého.“
     „Jeden druhého říkáte, Arthure? Zajímavé. Víte proč u nás lidé, kteří dostanou HS3BN nezačnou na poslední chvíli tvořit hodnoty a říkat honem lidem do očí, co si myslí? Protože to dělají po celý svůj život. My tady žijeme každý den jakoby byl náš poslední, protože každou chvíli nás může Soudce dostat. Proto jsme jiná společnost než je ta vaše, ale jak vidíte, všechno je opravdu jen otázka náhledu. Kdokoliv, kdekoliv ve vesmíru, by měl žít každý den jakoby zítřek už nebyl, protože kdo má jistotu, že se zítra ráno vzbudí?“
     „Na tom něco je, Bradley, ale ruku na srdce - uvažovali byste takhle, když by vás Soudce neohrožoval každým vaším nádechem?“
     „Asi ne, Arthure. Asi ne. Možná bychom byli stejní jako vy na Zemi a báli se jeden druhého. Takhle máme respekt před HS3BN a to nám dává nadhled nad životem.“
     Oba jsme se na chvíli pohroužili do vlastních myšlenek. Nevím, o čem uvažoval Bradley, ale já začal chápat to, že bědovat a hořekovat nad tím, že se za několik málo hodin stanu obětí Soudce je zbytečně promarněný čas. Dokonce mi došlo, že Bradley je v podstatě na stejné lodi jako já. Pokud bude mít smůlu, může jít do kopru, abych použil jeho slova, třeba den, týden nebo měsíc po mě. Tady nebyl důvod ztrácet čas negativními myšlenkami, spíše jsem se snažil zamyslel nad tím, jak co nejefektivněji využít poslední chvilky života, které byly ještě přede mnou.
     „Tak jak strávíte ten poslední čas, který vám Bůh vyměřil?“ vyrušil mne z přemítání Bradley otázkou, která téměř kopírovala moje myšlenky.


_______________________________________________________________________________________________________________________________________________

 14) Joe Tucker
 

     Podivný šramot se už neozval. Nevěděl jsem, co mám dělat. Seděl jsem ve střehu na posteli a mžoural do tmy. Chvíli se nedělo nic. Nechtělo se mi vstát a prozkoumávat místnost. Byl jsem rád, že mám za zády stěnu a spoléhal na to, že jsem dobrý střelec. Odjištěná pistole mi dávala alespoň částečný pocit jistoty.
    Náhle se šramot ozval znovu. Ode dveří se ozvaly kroky. Zamžoural jsem do tmy jak nejlépe jsem mohl a namířil pistoli na dveře. Objevila se v nich silueta muže.
     „Stůj! Kdo tam?“ zavelel jsem pevným tónem.
     Silueta se zastavila ve dveřích. Matně jsem viděl, že je to Joe Tucker a má něco v rukou.
     „To jsem já, pane,“ řekl tiše.
     „Kdes byl?“ zeptal jsem se pevně a stále na něj mířil pistolí.
     „Promiňte, jestli jsem vás vzbudil. Jen jsem si došel na záchod.“
     „A co máš v rukou, dost dobře nevidím. Pojď blíž a žádný prudký pohyby!“
     Farmář neodpovídal jen lehce, krok sun krok, začal přistupovat k posteli.
     „Co to máš v rukou, ptám se!“
     „Jo, tohle? To je moje kočka, pane. Našel jsem ji venku. Chudák, asi někde v lesích kolem farmy, přežila ty tři roky, co jsem byl neprávem v base.“
     Farmář se došoural až k posteli a teď jsem již zřetelněji viděl, že má v rukou opravdu kočku. Nelíbilo se mi však, jakým tónem řekl poslední větu. Jakoby vyčítal světu, že je vězeň. Asi se ptáčkovi zalíbilo na svobodě a do vězení se mu zrovna dvakrát chtít nebude. Vůně svobody mu učarovala a jeho farma mu připomněla volnost, kterou měl. Tušil jsem, že mohou nastat problémy a uvažoval o tom, že ho na zbytek noci svážu a hned ráno odjedeme.
     Přestal jsem na něj přímo mířit a farmář se v klidu nasoukal do spacáku vedle mne. Opět takhle zblízka vypadal jako ten dobrosrdečný Joe Tucker…







Soundtrack (tématická hudba) k povídce + video:
Joe Tucker (1:08 minut)



_____________________________________________________________________________________________________________________________________________

 

15) Možnost volby
 

     Chvíli po tom,  co doktorova slova dozněla, jsem měl pocit, jako by mne někdo vymrštil nějakým vystřelovacím strojem kupředu. Cítil jsem, jak někam letím - ale nebyl jsem to celý já. Letělo jen moje vědomí. Tělo zůstalo dole na židli v pracovně doktora Sensuse. Přišlo mi, že putuji obrovskou rychlostí nějakým tunelem a najednou jsem se zprudka zastavil. Byl to zvláštní pocit, protože jsem byl nehmotný a přesto jsem cítil prudké trhnutí. Trvalo mi několik sekund, než jsem se vzpamatoval; a když se tak stalo, cítil jsem, že v mojí blízkosti je další vědomí. Dalo by se popsat jako bílá energetická koule, která jemně pulsovala a měla nezřetelné obrysy. Bylo mi s ní dobře. Cítil jsem podporu a bezpečí.
     „Jsi tu proto, aby ses vrátil opět na správnou životní cestu. Pomůžu ti, jestli ovšem chceš. Je to jenom na tobě,“ ozval se mi znenadání v hlavě příjemný hlas. Nedokázal jsem určit, zda je mužský či ženský. Zněl tak asexuálně, bezpohlavně a nadpozemsky. Musel jsem si to v hlavě všechno srovnat, ale nešlo to vůbec rychle. Nevěděl jsem co se děje a snažil se zorientovat. Spřátelené vědomí klidně pulsovalo v mé blízkosti a dávalo mi najevo, že mám dostatek času na odpověď. Nakonec mne napadlo, že na tak prázdném místě, na kterém jsem se ocitl, kde se nenacházelo vůbec nic a přesto jsem se tu cítil jako v ráji, se mnou přeci nemůže mít nikdo špatné úmysly. Myšlenky mi letěly hlavou a nakonec jsem se začal soustředit jen na jedinou. Kolikrát ti někdo za život podá pomocnou ruku a řekne: Vrátím tě na správnou cestu, jestli chceš? Kolikrát za život to bude podivná koule bez těla? Napadlo mne, že možná jen jednou a to v případě smrti, ale raději jsem rychle tuto negativní myšlenku zaplašil.
     „Pomoz mi, jestli můžeš,“ vyhrkl jsem nakonec nahlas a moje slova byla v souladu s tím, co si myslelo moje srdce. Tušil jsem, že by spřátelené vědomí stejně vycítilo, kdybych lhal, ale v takové oáze klidu a pohody, v níž jsem se právě nacházel, by si nikdo ani lhát nedovolil.
     Měl jsem pocit, že spřátelené vědomí se při mé odpovědi usmálo: „Dobře. Nezapomeň, že to byla tvoje volba.“


 

TOPlist